Co by to bylo za kocourka Toma, kdyby neměl svého Jerryho? Náš Jerry byl jungarský křeček.
Byl kámošem našich dětí, i když kámošem zřejmě ne moc dobrovolným. Vyžadovalo to proplétání se složitým bludištěm nebo pobyt v kelímku.
Na rozdíl od nás měl vlastní obytný dům s velkou zahradou a s vlastním tréninkovým centrem, které rád využíval. Naběhal kilometry za zdravím. A to i přesto, že jeho běžecká dráha byla značně děravá, opatřená drátěnými příčkami, do kterých neustále propadávaly jeho maličké nožičky. Později jsme mu běhací dráhu vylepšili a oblepili papírem. Už sice nepropadával příčkami, ale neviděl na trať! Vždy jen pár kroků běžel, pak se zastavil a vykoukl ven stranou, aby věděl, kam vůbec běží. A pak zas pokračoval.
A dokonce měl i svého osobního trenéra, velkého bratra Toma, který mu neustále udával tempo a dohlížel, aby se Jerry neflákal. Ale hlavně hlídal, aby mu neublížil nějaký cizí zlý kocour. Jakmile Jerry vykoukl skrze mříže, už dostal přes čumáček kočičí tlapkou.
Ovšem jednou byla Jerrymu jeho zvědavost málem osudná. Jerry opět trénoval ve svém běhátku a Tom na něj dohlížel. Byla to totiž Tomova nejoblíbenější činnost, jako když se kouká na televizi. Pak bylo chvíli podezřelé ticho. A pak se ozvalo zoufalé křeččí pištění a my viděli, jak Tomášek hrdě a vznešeně odklusává do předsíně. Při pohledu na klec byla situace hned jasná - někdo po krmení zapomněl zavřít! Běželi jsme za Tomem a křičeli na něj. Po chvíli přemlouvání, i když velmi nerad, položil svůj úlovek z tlamičky na zem a uraženě odkráčel. Tak byl na své vítězství pyšný a my mu to zkazili! Jerry zůstal ležet nehnutě na zádech na zemi a my se s ním už pomalu loučili. Naštěstí mrtvolku jen hrál, po chvíli se zvedl a opatrně se kradl pryč. Výrazně dýchal a zjevně byl ještě dlouho v šoku.
Žádné komentáře:
Okomentovat