Pohádka o perníkové chaloupce má mnoho variant. Mně se vždy nejvíc líbila verze, kterou jsem znal z dětství z gramodesky a kterou namluvil Karel Höger. Když jsem pak v dospělosti dělal program pro děti Petr, usmyslel jsem si tuto pohádku převést do elektronické podoby, jako program s ozvučenými ilustracemi. Do programu mi nakreslila obrázky má známá z Rožnova, Katka Schwartzová, já obrázky upravil a vybarvil.
Zde je původní zvuková nahrávka z gramodesky, s přednesem Karla Högera (zvukové vsuvky doplnil Antonín Jedlička, neboli populární herec a imitátor Strýček Jedlička). Doporučuji si zvuk pustit spolu s následujícími doprovornými obrázky. Zde je ke stažení program s pohádkou z Petra (ani se neptejte, KDO program namluvil :-) ).
Pohádka o perníkové chaloupce
V malé chaloupce u velikého lesa žil chudý drvoštěp se ženou a s dvěma dětmi, které se jmenovaly
Jeníček a Mařenka. Otec chodíval do lesa dobývat pařezy, a v létě, když bylo hezky, brával děti sebou.
Jeníček a Mařenka v lese sbírali jahody a vždycky jich mamince přinesli plný džbánek.
Jednou měl otec práci daleko v lese a nechtěl, aby s ním děti šly, protože by je bolely nohy. Ale
Jeníček s Mařenkou slibovali, že je nohy nebudou bolet a prosily a prosily, až je tatínek přece jen
sebou vzal.
Šli dlouho a dlouho po lesních pěšinkách, až přišli na paseku. Otec napomenul děti, aby daleko
nechodily, že by mohly zabloudit, a dal se do práce.
Jeníček s Mařenkou šli na jahody. Nebáli se, že zabloudí, protože stále slyšeli tatínkovu sekeru, jak
buší do pařezů.
Když nasbírali plný džbánek a snědli chléb, který jim maminka dala na cestu, sedli si pod veliký
strom aby si odpočinuli. Přece jen je po cestě bolely nohy. Ale za chvíli jim únava zavřela oči a
Jeníček s Mařenkou tvrdě usnuli.
Když se probudili, už se v lese stmívalo. Děti se lekly a honem za tatínkem. Volaly, křičely: "Táto!
Tatínku! Táto!", ale tatínek se neozýval. Jen kukačka si někde v lesní houštině povídala: "Ku ku,
ku ku, ku ku" a sýček zahoukal: "Hů, hů". Tma houstla a Jeníček s Mařenkou marně hledali cestičku
k domovu. Zabloudili.
Byli sami v lese a noc už nastávala. Šli houštinami a báli se a když už nevěděli kudy kam, řekla
Mařenka celá nešťastná Jeníčkovi: "Jeníčku, vylez na strom jak nejvýše můžeš a podívej se na
všechny strany. Snad někde zahlédneš světélko z naší chaloupky. Nebojíš se?" "Nebojím, Mařenko.
Jen počkej, hned budu nahoře."
Jeníček vylezl na strom, dlouho se rozhlížel a najednou zahlédl v dálce malinké světélko. Rychle
slezl se stromu a pověděl Mařence, co viděl. A hned se dali tím směrem. V tu chvíli se také protrhly
mraky, ukázal se měsíček a posvítil jim na cestu.
Přišli k veliké louce, na které stála pěkná chaloupka. Došli až k chaloupce a podivili se - byla celá
z perníku. Chvíli se na ni dívali a potom si Jeníček z chaloupky ulomil. Ách, to byl sladký perníček.
Mařenka si ulomila také kousek.
V tom se ale otevřela dvířka a z chaloupky vyšla ošklivá babice. Děti se ulekly a než se
vzpamatovaly, už je babice pevně držela za ruce a skuhrala: "Chutnal dětičkám perníček?
Chutnal? Jen se nebojte, u mě se budete mít dobře. Móc dobře. Hi hi hi hi."
A zavřela je oba do chlívka. Ach, jak jim bylo smutno. Babice měla radost, že je chytila a jen se smála.
Ráno vytáhla Mařenku z chlívka, ale Jeníčka tam nechala. Mařenka jí musela pomáhat a babice vařila
dobrá jídla a krmila Jeníčka, aby brzo ztloustl. Byla to zlá čarodějnice a chtěla děti sníst.
Stále si pomlaskávala a denně zkoušela, jak Jeníček tloustne: "Ukaž, Jeníčku, prstíček. Ukaž, podívám
se." Chtěla zkusit, zda už je Jeníček dost tlustý. Ale Jeníček byl chytrý a nastrčil bábě vždy jen kousek
dřívka. Babice nic nepoznala, řízla nožem do dřívka a bručela, že Jeníček je pořád hubený.
Ale jednoho dne ráno nakázala Mařence, aby nanosila hodně dříví, že dnes upeče pečeni. Potom
zatopila v peci, připravila si velikou lopatu a když byla pec rozpálená, řekla: "Teď si přineseme
pečínku." A šla do chlívka a přivedla Jeníčka. Bylo zle.
A babice už drží lopatu, otevírá pec, šklebí se na Jeníčka a říká mu: "Pojď, děťátko, sedni si hezky na
lopatu a podívej se do pece, zda už je dost teplá. Upeču vám koláče." Ale Jeníček si sedal schválně
jen na kraj lopaty a hned zase spadl. Čarodejnice se zlobila a hubovala.
A tu Mařenka dostala dobrý nápad a řekla: "Tak nám babičko ukažte, jak se sedí na lopatě." "Ukážu,
děťátka, ukážu. Jen hezky podržte lopatu."
Děti přiskočily, podržely lopatu, babice si na ni pěkně sedla a Jeníček s Mařenkou šups, strčili
čarodejnici do pece a zavřeli dvířka. Tak. To bylo křiku. Babice lomcovala dvířky u pece, až se
celá chaloupka třásla.
Ale o to se děti už nestaraly. Vyběhly z perníkové chaloupky a pryč do lesa. Utíkaly po první pěšince,
kterou uviděly a ani se neohlédly.
A byla to naštěstí zrovna ta pěšinka, která vedla až k nim domů. Jeníček a Mařenka přiběhli do
chalupy celí udýchaní. Tatínek s maminkou tam smutně seděli a plakali a najednou - děti tady!
To bylo radosti!
A perníková chaloupka i se zlou čarodejnicí zmizela někde v lese a už o ní nikdy nikdo neslyšel.
Žádné komentáře:
Okomentovat