Sedmá pohádka z knížky "Pohádky z abecedy" od Václava Deyla.
Publikováno se souhlasem autorů knihy.
O ROZPUSTILÉ ČÁRCE
Žila byla jedna čárka. Právě taková, jaká se dělá nad písmeny nebo ve větách za slovy. Ale to vám byla rozpusta! To byste ani nevěřili! Hned byla tu, hned tam, všechno popletla a přeházela a ze všeho si tropila jen žerty.
Tak jednou v jedné povídce žil nějaký pan hrabě. Naše čárka skočila nad písmenko 'a', a hned byly z hraběte hrábě. Po druhé bylo v písance napsáno, že po řece plavala ledová kra, nu a toť se ví, že čárka udělala z kry zakrákání, jako křičí vrány: krá.
Ale co provedla Mařence Veselých, to bylo skutečně moc. Mařenka napsala:
"Máme velikou kočku, která má oči, špičaté zuby, chlupaté tělo, děravé uši, přední a zadní nohy s ostrými drápky."
Nebyla to nijak krásná věta, ale Mařence se líbila. Když se však Mařenka ohlédla, navedla naše rozpustilá čárka všechny čárky, aby trochu popoběhly, jako když si hrají na škatule, škatule... A když si potom Mařenka chtěla přečíst, co napsala, celá se zděsila. Stálo tam:
"Máme velikou kočku, která má oči špičaté, zuby chlupaté, tělo děravé, uši přední a zadní, nohy s ostrými drápky."
Teď už toho měla dost i maminka Abeceda. Popadla jednou rukou čárku, do druhé ruky vzala vykřičník a nalupala jí tím vykřičníkem, co se do ní vešlo. Pak čárka plakala, právě tak jako Mařenka, když viděla, co napsala. Ale jako obvykle, pláč nebyl ani Mařence ani čárce nic platný.
Čárka však neplakala dlouho. Ne aby hezky odprosila maminku a slíbila, že už nic takového nebude dělat. Kdepak! Postavila si hlavu a řekla si, že doma být nemusí, že půjde někam sloužit.
Vzala si druhé botičky, novou stužku do vlasů a večer se vytratila ven. Proklouzla dveře - však je na to dost tenká - a hajdy pěkně do širých polí.
Brzo poznala, že to venku není tak hezké jako doma. Byla noc, všude tma, padala rosa a čárka byla za chvilku umáčena a urousána až po špičky vlasů. A co všechno musila přelézat! Po hrudách se plahočit nahoru a zase dolů, přelézat trávu i květinky, prodírat se křovím a trním, klopýtat přes zrnka písku a vyhýbat se kamínkům. Pane, to nebylo takové, jako když se mohla doma procházet po hladkých a bílých stránkách papíru!
K ránu jí začala být ještě ke všemu tomu zima. Kdyby se nestyděla, hned by se vrátila domů. To však věděla, že by se jí všichni vysmáli, a proto šla dále. Však si někde nějakou službu sežene.
Najednou potkala ježka.
"Dobrý den, kmotříčku," pozdravila pěkně. Byla sice noc, ale ona přála ježkovi dobrý den, protože pro ježka je noc dnem a na to čárka nezapomněla. "Byl byste tak laskav a vzal mě do služby?"
"Ale, ale, milá holka," řekl vlídně ježek. "Co bych s tebou dělal? Já nikomu nepíši. Nemohu tě proto do služby vzít."
Čárka znovu pěkně pozdravila a šla dále. Šla celou noc i celý den - a každého, koho potkala, se ptala, zda by ji nevzal do služby. Slibovala, že bude dělat všechno možné, uklízet, zametat nebo hlídat domečky, nebo že bude doma vypravovat dětem pohádky.
Nikdo ji však do služby nechtěl. Poněvadž jí vždycky v noci bylo zima, hledala něco teplého na sebe. Sbírala chloupky, které našla, a lepila si je na šaty. Chodila dlouho a dlouho, a proto za čas měla na sobě krásný chlupatý kožíšek. Avšak službu stále ještě nemohla nalézt.
Až jednou. Bylo časné ráno, když se pod lopuchovým listem probudila a dala se na další cestu. Udělala sotva několik kroků, když spatřila před sebou v brázdě ležet veliké, chlupaté zvíře. Postavila se mu pěkně u tlamičky a řekla zřetelně:
"Dobré ráno přeji!"
Hop! Zajíc, neboť on to byl, se lekl, jako by hrom vedle něho uhodil, protože ji teprve teď spatřil. Vyskočil a už se chystal utéci. Ale čárka hned začala s prosíkem.
"Pane zajíci, buďte tak hodný a vezměte mě do služby! Všechno vám budu dělat, budu vám čistit kožich, budu vám zametat a budu vás hlídat, až budete spát."
Zajíc se trochu uklidnil, podíval se na čárku, a najednou se dal do smíchu.
"I podívejme se," povídá, "vždyť ty máš kožich zrovna takový jako já. Kdybych si tě pověsil na krk, ani by tě tam nikdo neviděl..." Potom zmlkl, trochu přemýšlel a najednou dodal: "Už vím! Mohl bych tě přijmout. Jsi sice maličká, ale to nevadí. Hodila by ses mi jako ocásek."
Skutečně, zajíc do té doby neměl žádný ocas.
Čárka se začervenala, protože se trochu styděla být ocáskem, ale nakonec uznala, že to je lepší, než běhat mezi mokrými hroudami a hledat službu. Zajíc si ji hezky přišpendlil na zadeček a od té doby ji tam nosí.
Všimněte si však, že když běží a najednou si vzpomene, že má za sebou čárku, zastaví se, zapanáčkuje, trochu si oddechne a pak teprve běží dále. A to je proto, že i při čtení, když přijdete na čárku, musíte se na chvilku zastavit, oddychnout si a teprve potom číst dále.
Zítřejší, poslední, pohádka se jmenuje "VESELÝ TĚLOCVIK"
Žádné komentáře:
Okomentovat