Dnešní článek bude laděný smutně a je to poslední článek ze série o mých kočičkách z archivu. Děkuji návštěvníkům kteří se mnou sdíleli mé vzpomínky a umožnili mi se z nich "vypovídat". :-) Zde je celý můj kočičí příběh, který dlužím na vysvětlenou.
Bylo to koncem roku 1998 (v Rožnově), kdy má žena přišla s tím, že bychom mohli dostat koťátko. Jen musí ještě nějaký měsíc dorůst. Děti by měly radost, ale zřejmě myslela i na mě, protože jsem v té době začal mít problémy s depresemi. Když ho přinesla, byl to malý černobílý kocourek, který se batolil obyvákem. Dali jsme mu jméno Tomášek. Tady mu bylo asi rok:
Stal se velkým oblíbencem rodiny a všichni ho měli rádi a hráli si s ním. Děti do té doby měly jen jungarského křečka, nejdříve Ferdinku a pak Jerryho, toho měly současně s Tomáškem a tak byl Jerry oblíbeným zvířátkem Toma.
Bydleli jsme v paneláku a tak byl nuceně Tom panelákovou kočičkou. Občas ho sice děti vyvedly ven na vodítku, ale jinak byl stále zavřený v bytě a nemohl ven. Bylo mi ho líto, ale žena mě uklidňovala, že jiná alternativa by byla, že by ho původní majitelé jinak utopili.
Já sice pracoval doma a tak jsem byl s Tomáškem stále, ale přece jen nám ho bylo líto, že je sám a smutný. A tak, když mu byly dva roky, jsme se jednou rozhodli, že mu pořídíme kamaráda. V domku u manželčiny babičky se v té době narodilo koťátko a tak když trochu vyrostlo, stěhovalo se k nám. Byl to kocourek a dostal jméno Flíček.
Flíček se stal naším zlatíčkem a oblíbencem všech. Byl neuvěřitelně mazlivý. Každou chvíli si přišel pro pomazlení. S Tomem byli velcí kamarádi. Neustále se spolu honili, prali se, hráli si, zkoumali a spali k sobě přitulení jako dvě koťata. Pro všechny to byly velmi radostné časy.
Tato radostná doba trvala rok. Bohužel, pak nastal zlom, který nikdo nečekal. Tomášek s Flíčkem se zas honili bytem, prolétali jak střely (jak bylo u nich obvyklé). A najednou - Flíček ležel uprostřed předsíně, nehybný a natáhnutý na boku. Netušili jsme co se stalo. Nedýchal a srdce mu netlouklo. Zkoušeli jsme oživování co nás napadlo, včetně umělého dýchání. Ale už nevstal.
Byla to pro všechny velká tragédie. Ten večer jsme Flíčka pohřbili v krabici od bot na louce. Stále jsem to nedokázal přijmout. Ani jsem rodině nepřiznal, že druhý den ráno jsem se šel přesvědčit k hrobu, zda se skutečně ještě neprobudil, ale byla to myšlenka zoufalce. Probrečel jsem týden než jsem to tak nějak přijmul. Dokonce jsem se ptal lidí na internetu na rady, jak se s takovou ztrátou vyrovnat. Podle rad jsem zkoušel i astrální cestování, abych si s Flíčkem mohl ještě posmrtně promluvit. Ale i po letech je ta rána stále bolestivá. Nevíme proč zemřel, ale časem jsem přišel na hypotézu, že Flíček velmi miloval kuřecí kosti a my tehdy ještě nevěděli že to kočky nesmí jíst, tak zřejmě se mu jehlička z kosti zabodla do srdce.
Ztrátu nesl velmi těžce i Tomášek. Zřejmě nechápal co se stalo, ale myslím že mu Flíček chyběl nejvíce ze všech. Tomášek byl od nás naučený volat Flíčka jménem - jeho mňouknutí znělo podobně jako když voláme "Flíčku!" Mimochodem, je to jen pověra že kočky neumí mluvit. Tom uměl napodobovat některá slova, např. uměl dobře vyslovovat "můra" a říkal tak všemu létajícímu hmyzu.
Po Flíčkově smrti Tomášek neustále bloudil bytem a volal Flíčka. Smutně polehával a bylo vidět, že je mu moc smutno. Bylo nám ho moc líto. Tak jsme se jednoho dne rozhodli mu Flíčka nahradit. Od manželčiny babičky jsme přivezli kočičku, Micinku.
Ovšem vše dopadlo zcela jinak než bychom si přáli. Tomášek s Micinkou se nikdy nezkamarádili. Možná proto, že Micinka byla holka, a možná proto, že Tomášek stále velmi smutnil po Flíčkovi. Ze začátku na sebe velmi prskali. Trvalo týden než dokázali spolu tak nějak být, ale stejně si nehráli.
Ale co byl větší problém - Micinka nám začala močit po celém bytě. Necítila se u nás dobře a vadil jí Tom, tak si území značkovala. A dokonce pak začal močit i Tom. Ještě bych to zkoušel dál, ale žena už ztratila trpělivost. A tak Micinka po pár týdnech putovala zase zpátky tam, odkud jsme ji přivezli, tedy zpět na babiččin dvorek.
U nás život pokračoval dál. Tomášek byl i nadále smutný a i u nás bylo celkově neveselo. Netrvalo dlouho a přišla další rána. Občas jsme mívali otevřené okno, Tomášek v něm někdy seděl a koukal ven, samozřejmě pod naším dozorem. Bydleli jsme v přízemí. Stalo se ten den, že Tomášek seskočil z okna ven na trávu. Což někdy dřív už také udělal, ale hned vyskočil zas zpátky (venku se bál) nebo jsme pro něj šli. Ale tentokrát se rozběhl podél zdi pryč. Hned jsem běžel za ním ven, ale nikde jsem ho neviděl. A to bylo naposledy, co jsem Tomáška viděl. Obcházel jsem celé sídliště, prohledával sklepy a různá možná zákoutí, volal, ale marně.
Následující týdny jsem Tomáška usilovně hledal. Procházel jsem Rožnov i celé okolí, volal a hledal Tomáška, ale vše bylo marné. Netuším co se s ním mohlo stát, kde skončil. Trvalo dlouho, než jsem to vzdal a s jeho ztrátou se smířil. Domnívám se, že byl tak smutný, že se rozhodl jít Flíčka hledat.
Žena chtěla rodině nahradit ztrátu, a tak po 2 měsících jsme měli do rodiny nový přírustek - jorkšír Puňťa.
Já moc pejsky nemusím, moc jim nerozumím (jsem spíš kočičí) a tak měl Puňťa u mě naopak spíš opačný účinek. Všechno to dohromady, radost a pak ztráta z kočiček, bylo posledním impulsem k tomu, že jsem odešel od rodiny i já a rozvedl se. Ale jsem kočičkám za to vděčný, že mi do života přinesly radost i smutek, pomohly mi můj život od základů změnit a pokračovat další životní etapou. Bez jejich oběti bych se k tak závažnému kroku nejspíš neodhodlal.
Žádné komentáře:
Okomentovat